Volyňští Češi

Horák Vladimír, Josef

Vladimír Horák se narodil 24. 3. 1924 ve vesnici Sofievka v zemědělské rodině Josefa Horáka a Emilie Kočové. Jeho dědeček Antonín Horák narozený v roce 1863 přišel na Volyň jako malý chlapec se svými rodiči Janem Horákem a Annou Sedláčkovou a sestrou Annou z podkrkonošské vesnice Horní Kalná u Jilemnice. Měl tři starší sourozence, bratry Emila a Alexandra a sestru Marii. Otec Josef Horák pracoval ve vesnickém výboru v roce 1940 za vlády Sovětů a pomáhal zachraňovat občany obce, byl nevinně odsouzen a poslán do gulagu. Rodina ho více neviděla a veškeré intervence synů o repatriaci otce po válce byly i v roce 1947 bezvýsledné a brány jako vměšování do sovětských vnitřních záležitostí.

Vladimír absolvoval osmiletou školní docházku, pomáhal v hospodářství rodičů. Měl být nasazen stejně jako jeho bratr Alexandr na nucené práce v Německu, ale skokem z vlaku a útěkem se zachránil a dlouhou dobu se musel skrývat. V této době v letech 1942 - 1944 byl zapojen do činnosti ilegální organizace "Blaník" až do nástupu do 1. československého armádního sboru 1. 4. 1944. Sloužil u 3. praporu jako automatčík a průzkumník, prošel bojovými akcemi u Dukly, na Slovensku (Liptovský Mikuláš)a utrpěl dvojité zranění s trvalými následky na zdraví. Po návratu z ruských nemocnic a doléčení byl v prosinci 1945 demobilizován a dekretem dostal zemědělskou usedlost ve Strojeticích, kam za ním v roce 1947 reemigrovala jeho matka a sestra Marie. Nejprve soukromě hospodařil, poté vstoupil do JZD. Byl válečný invalida a pracoval jako opravář zemědělských strojů v kovárně a také jako elektrikář a bezpečnostní a požární technik. 19. 2. 1950 se oženil s Vlastou Hamouzovou z Lašovic na Rakovnicku, která se po válce usídlila ve Strojeticích spolu s rodiči. Její otec Václav Hamouz byl v listopadu 1950 odsouzen za údajné hanobení a popuzování k nepřátelskému jednání proti republice, vše na základě udání. Horákovi měl 3 děti, Vladimíra, Danu a nejmladšího Miloše.

Nejstarší bratr Emil Horák narozený v roce 1913 vystudoval učitelský ústav a ještě na Volyni se oženil se svojí studentkou Emilií, 18. 3. 1944 vstoupil do 1. československého armádního sboru a v hodnosti  poručíka prošel Duklou a dalším operacemi na území Československa. Těsně po válce v říjnu 1945 nešťastným výstřelem z pistole tragicky zahynul v Kolešovicích. Prostřední bratr Alexandr si po návratu z nucených prací v Německu vzal vdovu i s malou dcerkou a žili v obci Hořovičky. V řadách 1. československého armádního sboru bojovali i bratranci Vladimíra Josef a Alexandr Horákovi, kteří se usídlili v obci Očihov.

Hned po válce v roce 1946 se stal Vladimír Horák zakladatelem sdružení zahraničních vojáků při Československé obci legionářské s názvem "Očihov", později předseda Československého svazu protifašistických bojovníků, místní organizace Strojetice až do své smrti. Působil jako člen OV SBS a několik let v KV SBS v Karlových Varech. Ochotně vyřizoval požadavky a žádosti členů a zúčastňoval se všech společenských a vojenských pietních akcí. Pracoval jako dlouholetý velitel požárníků ve Strojeticích, režisér a maskér ochotnického divadelního kroužku, v pobočce Červeného kříže, byl členem MNV a Svazu přátel volyňských Čechů. Velice rád maloval a skládal básničky. Za hrdinství během války obdržel celou řadu medailí a vyznamenání: Čestná medaile II. stupně ČSPB, Pamětní odznak za věrnost, Dukelská pamětní medaile, Jubilejní medaile k 50. výročí osvobození, Diplom Čsl. obce legionářské a celou řadu dalších ocenění. V roce 1996 byl povýšen do hodnosti podporučíka ve výslužbě. Po smrti manželky v témže roce zůstal sám, stále častěji se ozývala válečná zranění a nemoci. Zemřel v péči dcery Dany 21. 4. 2007 ve věku 81 let.

Vladimír Horák jako předseda Českého svazu bojovníků často jezdil na zájezdy po stopách a vzpomínkových místech druhé světové války. Byl se podívat i v rodné Sofievce na Volyni, odkud pro své potomky dopravil ořech, který na památku zasadili ve Strojeticích. Z návštěvy na Dukle v roce 1965 přivezl hrst dukelské hlíny, která byla umístěna do schránky pod pamětní deskou na budově bývalé školy ve Strojeticích.
Dana Stránská - Horáková, dcera, Strojetice - 2019