Volyňští Češi

Čech Vladimír, Josef

Tatínek Vladimír Čech se narodil v roce 1927 v Knerutech na Volyni, stejně jako jeho otec Josef, narozený v roce 1901. Na jaře 1944 se oba dobrovolně přihlásili do 1. československého armádního sboru, který zorganizoval tehdejší pplk. Ludvík Svoboda, aby za svou vlast bojovali po boku Rudé armády. Vladimíru Čechovi bylo pouhých sedmnáct let. Spolu s otcem byl po základním výcviku zařazen k ženijnímu praporu. Probojovali se drsnými boji na Dukle a v květnu se dostali až do Prahy. Ačkoli mnoho jejich kamarádů boje nepřežilo, oni jako zázrakem vyvázli bez zranění. „Doma své zážitky z fronty do podrobností nerozváděli, jisté ale je, že je doživotně poznamenaly. Táta byl uzavřený a nedokázal dávat najevo city. Říkal, že prošli peklem, kde riskovali životy, často nebylo co jíst a jedli kořínky. Mladé kluky, jako byl on, posílali odminovávat pole a zahynula tam spousta jeho kamarádů,“ vypráví Jarmila Nyklesová nad publikací Opomenutí hrdinové, v níž je jejímu otci a dědovi věnována vzpomínka.

„Dědeček mi také kladl na srdce, že hrdiny nebyli ti, kdo vyšli po válce ze sklepa, ale ti, kdo nasazovali životy ve válečném pekle.“ Zatímco Josef s Vladimírem bojovali, babička Jarmila Čechová s dcerou utekly do Polska před ukrajinskými banderovci, pověstnými svojí krutostí. Po osvobození Prahy se rozjely do Československa, kde se rodina šťastně shledala. Josef dostal od státu možnost získat dům v Praze, on ale o Prahu nestál. Byl zemědělec, a tak odešel i s rodinou na venkov, do Šumperka, kde dostal do užívání hospodářství a pole. V Šumperku se rodiče pamětnice seznámili.

„Komunisti jim pak zase všechno sebrali, děda jako náhradu dostal domek se zahrádkou, pracoval jako vrátný v Dřevotvaru a lidé na něj plivali. Nikdo už jim pozemky ani hospodářství nikdy nevrátil, což mě mrzí za dědu i za tátu,“ říká Jarmila Nyklesová. Zemědělská usedlost byla koncem šedesátých let podle územního plánu odstraněna, aby uvolnila prostor pro bytovou výstavbu. - Pamět národa