Volyňští Češi

Vohralík Václav, František

Václav Francovič Vohralík (Вацлав Францовіч Вогралик) se narodil 13. února 1910 ve Velkém Špakově, české menšinové vsi ve Volyňské gubernii Ruské říše, jako syn Františka a Anastázie Vohralíkových.

Václav měl dvě sestry, starší Marii a mladší Amálii. Coby malé dítě utrpěl vážný úraz – když si hrál se sestrami na peci, tyto jej nešťastnou náhodou shodily na plotnu do hrnce s polévkou – v něm měl dolní končetinu ponořenu až po koleno a než sestry přivolaly pomoc, bérec se povařil. Celý život pak s končetinou churavěl a kulhal na ni, maso v mládí úplně odpadávalo od kosti, nebyl proto vzat ani na vojnu. Otec Václava nechtěl mít syna mrzáčka, proto od rodiny odešel. Zahynul ale ještě během probíhající první světové války.

Václav Vohralík v mládí pro nutnost pomoci v hospodářství nemohl chodit do školy, nenaučil se pak až do smrti číst ani psát, počítal také jen jednoduše. Na Volyni se snad vyučil truhlářem, toto řemeslo však nevykonával, živil se ale jako malorolník-domkař a pomáhal sedlákům ve Velkém Špakově při nutných pracích.

Roku 1934 se Václav Vohralík ve farním kostele v Hrušvici oženil s Libuší Průšovou. Dcera Anna zemřela již ve třech letech věku, poté měli dcery Alžbětu a Stanislavu.

Václav s manželkou a dcerami žili v malém jednopokojovém domku ve Velkém Špakově. Domek si postavili sami. Měl hliněnou podlahu, dvě postele a v době narození první dcery ještě ani neměli hotovu celou střechu. Měli společnou studnu se sousedy Mandíkovými, jejich dcera Amálie se později v Československu vdala do Jarošova u Uherského Hradiště a s dcerou Vohralíkových Alžbětou se až do stáří stýkala. Vlastnili pět hektarů pole a ze zvířat jen krávu a slepice, žádného koně či mechanizaci, jiné významné příjmy než z tohoto hospodářství neměli, snad až na občasný prodej pálenky lavorovice. Vohralíkovým proto na jejich poli se svými koňmi orával a svážel sklizeň jiný soused, vlastnící větší statek. Václav mu pak na oplátku celé léto pomáhával při sekání a svážení obilí i jiných polních pracech, často také v zimě při práci se dřevem.

V sousedství domku Vohralíkových stála také hasičská zbrojnice, u níž za 2. světové války banderovci často v noci věšeli své zajaté oběti, dcery pak ráno nacházely jejich mrtvoly.

Po 2. sv. válce Vohralíkovi spolu s většinou ostatních Volyňských Čechů přesídlili zpět do Československa. Češi z Volyně, kteří se jako vojáci do Československa dostali a po válce se vrátili zpět na Volyň, již na konci války slyšeli o plánu vyhnání Němců z tamního území a měli tak většinou již vyhlédnuty německé obce, někteří dokonce i konkrétní statky v pohraničí, kam jednou plánovali přestěhování se svými rodinami. Bývalí vojáci pak při výběru dostali přednost. Václav Vohralík byl kvůli nemocné noze nevojákem, dle doporučení známých vojáků z obce se s rodinou nahlásili k přesídlení do Hladkých Životic u Nového Jičína.

Zpět do Československa cestovali společným vlakovým transportem z Volyně, ten vyjížděl v březnu 1947. Předem tušili, že cesta potrvá dlouho, proto na ni v noci pekli chleba a žena Libuše v noci zabila více slepic – za světla to bylo velmi rizikové, neboť v obci se pohybovali Banderovci a když spatřili přípravu stravy, vždy ji ukradli. I k Vohralíkům v noci však přišli, když Libuše zrovna pekla a zbytek rodiny spal, a chtěli vše zabavit. Libuše je prosila, ať něco nechají, že má dvě děti a chystají se na dalekou cestu, ale stejně mnoho ukradli. Něco naštěstí nechali. S sebou si brali málo věcí, byli chudí a oblečení či jiné výbavy měli málo, ze zvířat vezli svou krávu.

Jelo se uzavřenými nákladními vagony, v některých jely matky s dětmi a v jiných muži s dobytkem – většinou se do vagonu vešly čtyři rodiny. Václav Vohralík tedy jel s krávou, nikoli s rodinou. Za cesty bylo velice zima, vagony byly děravé a na cestující pršelo, sedělo se na zemi, kde byly rozloženy peřiny, jako záchod byla na jednom místě v podlaze díra. Uprostřed vagonu byla malá kamínka, kde ženy trochu přitápěly, když našly něco na spálení.

Sovětsko-československou hranici z Čopu do Čierné nad Tisou vlak přejel na Velikonoce v dubnu 1947. Když přejížděli hranice, nechtěli ukrajinští pohraničníci pustit dobytek, požadujíce, aby zůstal na Ukrajině. Přejely tedy ženy s dětmi a vagony s muži a dobytkem zůstaly nejprve na druhé straně. Až po dlouhém vyjednávání byly přes hranici puštěni i muži s dobytkem.

V Československu již v Hladkých Životicích, kam byli Vohralíkovi nahlášení, nebyla volná žádná usedlost, a na práci v jiném oboru vůbec nepomýšleli. Byli proto umístěni do Čech – od jara 1947 až do roku 1949 žili na velkostatku u zámku Skalka ve Vlastislavi u Litoměřic. Na statku tam bydlelo dvanác rodin volyňských Čechů, každá ale hospodařila na vlastní půdě a s vlastním dobytkem. Z Ukrajiny znali zavádění kolchozů a měli k nim odpor. Dva roky zvelebovali tamní polnosti, odváželi spoustu balvanů a nepořádku. Půda však byla velmi dobrá, Vohralíkovi měli i ovocný sad, na statku pak využívali sušárnu ovoce. Pak však bylo ohlášeno, že zde bude zřízen státní statek. Z toho byli Volyňští Češi velmi zklamáni, neboť kolektivizace byla jedním z důležitých důvodů, proč odešli z Ukrajiny. Chtěli nadále hospodařiti soukromě, rozestěhovali se proto povětšinou jinam.

Roku 1949 se Vohralíkovi přestěhovali poblíž původně zamýšleným Hladkým Životicím, do oblasti umístění více rodin z Velkého Špakova, do vsi Jestřabí u Fulneku. Tam již byl volný jen statek č. 12 a oni tam byli třetími z nových obyvatel po vyhnání Němců, vše bylo vybrakováno a zničeno, dokonce i bryčka měla rozebranou podlahu. Statek měl velikou stodolu a zahradu přes 2300 m² s vysokokmeny ovocných stromů i ovocnými keři, dvanáct hektarů pole a jeden hektar lesa. Předchozí obyvatelé pocházeli z města z jižní Moravy a hospodaření na statku nerozuměli, bez obstarání zvířectva odcestovali i na týden a toto pomřelo hlady nebo žízní. Vohralíkovi ve stájích našli již jen hladem umírající přivázaný dobytek a dokonce díru ve dveřích, vykousanou hladovým zavřeným psem snažícím se o útěk.

Pole v Jestřabí bylo kamenité a málo úrodné, Vohralíkovi z něj dlouho odváželi celé koňmi tažené vozy pýru a kamení. Za asi dva roky statek uvedli do dobrého stavu. Zpočátku si pořídili dva koně a jednu krávu, později měli více krav, také prasata a ovce i kozy. Poté však roku 1950 manželka Libuše kvůli nemoci ulehla a Václav spolu s dcerou Alžbětou, jež musela denně chodit pěšky do Fulneku do školy, přestávali hospodaření zvládat, ač pracovali vždy až do noci.

Roku 1951 proto museli pod tlakem okolností a proti svému přesvědčení vstoupit do jednotného zemědělského družstva (JZD). Nechali si na vlastním statku jen jednu krávu a tu dojívala dcera Alžběta. Václav Vohralík do JZD vstoupil 4. října 1951 a členem pak byl až do důchodu, ještě i v důchodovém věku  vypomáhal jako brigádník. Pracoval většinou v chlévech jako ošetřovatel ovcí a prasat, ovce také pásával. Výdělek v JZD měl velmi malý, po vstupu do JZD jen kolem 100 Kčs měsíčně. Výdělek tak nestačil a aby se uživili, museli mít doma nadále drůbež a alespoň malé hospodářství.

Po svatbě dcery Stanislavy tato s manželem převzala dům v Jestřabí a Vohralíkovi se přestěhovali na výměnek. Roku 1990 Václav ovdověl a žil nadále na výměnku v Jestřabí. O Velkém pátku 28. března 1997 ve světnici, kde Václav Vohralík pobýval, došlo k výbuchu plynové bomby a zničení celého domku.

Po zničení domu v Jestřabí výbuchem žil Václav poslední dva roky svého života v Domově důchodců v Odrách. Ke konci života Václav stále opakoval tytéž výjevy z mládí: vzpomínal, jak se na Volyni v době jeho mládí u vod vyskytovalo obrovské množství raků a jak jich vždy po chvíli sběru přinášel celé vědro do domácnosti k obědu. Také si pamatoval, jak se k nim za druhé světové války sovětští vojáci chovali velice nehezky a naproti tomu ti němečtí přívětivě, dokonce od nacistických vojsk nezřídka dostali něco k snědku. Netušil, jakých zvěrstev se německá armáda jinde na Volyni dopouštěla.

Václav Vohralík zemřel 5. července 1999 v nemocnici v Odrách, pohřben byl 10. července 1999 na hřbitově ve Fulneku.