Volyňští Češi

Křivka Josef, Josef

Josef Křivka se narodil 14. dubna 1914 ve volyňských Ivaničích, jak vždycky zdůrazňoval, v Ivaničích Nových, kde žili téměř samí Češi, v okrese Poryck, újezd Vladimír Volyňský.

Jeho otec Josef Křivka (1882 – 1945) a matka Anna rozená Otčenášková (1881 – 1947) hospodařili v Ivaničích na 11 desjatinách půdy. Měli také velkou zahradu s asi 50 ovocnými stromy včetně ořešáků, ve chlévech 5 kusů hovězího dobytka, 2 – 3 prasata, 2 koně ve stáji a na dvoře drůbež.

Josef měl 3 sourozence. Sestru Marii Vaškovou provdanou Stepančukovou, narozenou cca roku 1902. To byla jeho polorodá sestra, kterou měla jeho maminka z 1. manželství s Václavem Vaškem. Další sourozenci byli již vlastní, a to starší sestra Antonie (1912 – 1984) a mladší bratr Rostislav (1918 – 1927). Josef ve svých 13 a Rosťa v 9 létech prodělali společně spalničky, bohužel, mladší Rosťa posléze dostal vysoké horečky a nakonec zamřel, což byla pro celou rodinu velká tragédie.

Josef velmi rád oral, miloval práci s půdou, s volyňskou voňavou půdou bez jediného kamene. Velmi rád chodil bos, miloval ten pocit, kdy se mu nohy nořily do měkké země.

Postupně se obě sestry provdaly, Marie za pana Stepančuka a Tonička za Václava Šimůnka. Obě zůstaly s manželi bydlet v Ivaničích.

Josef si vyhlédl o pět let mladší děvče, a to Ninu Prajzentovou (1919 – 1979) z Ivanič, a v roce 1937 dne 5. září ve věku 23 let se s ní oženil. Nevěstě bylo 18 let. Tatínek se na něj trochu zlobil, že je na ženění mladý, protože on sám se ženil až ve věku 29 let. Ale mladý Josef si prosadil svou vůli a svatba se konala. Za dva roky, tedy 1939, se Josefovi a Nině Křivkovým narodil syn Evžen.

Radosti a štěstí mladé rodiny narušila 2. světová válka se všemi svými útrapami pro civilní obyvatelstvo, ať už je způsobovali Němci či banderovci. Pět let po narození syna, roku 1944, Josef narukoval do armády.

Když poslední německý voják dne 2. července 1944 opustil Ivaniče, nastaly přípravy se soupisem všech mužů ve věku od 17 do 50 let ze všech obcí Ivaničska, aby se mohli přihlásit do východní československé armády, pod velením pozdějšího generála Svobody. Cesta všech mužů z Ivaničska  vedla přes Rozhyše, Luck do Sadagury v Rumunsku a odtamtud do Polska na Duklu a přes celé území Slovenska až do Prahy. Šli většinou pěšky, výjimečně autem.

Josef narukoval k samostatnému náhradnímu pluku třetí brigády a působil v armádní kapele řízené kapelníkem Bugarem, kde hrál na křídlovku. Šťastně se v květnu roku 1945 dostal se svými souputníky do osvobozené Prahy.
Z Prahy odjela jejich posádka v napjatém poválečném stavu do kasáren v Podbořanech, kam dorazili dne 5. prosince 1945, a kde byly poválečné zásoby. Tyto zásoby hlídali četníci a pomáhalo jim asi 15 vojáků. Mezi nimi byl i Josef.

K tomu se váže jedna historka, kterou Josef vyprávíval: jednou večer měl v Podbořanech hlídku od 22.00 do 24.00 hod. Všude bylo ticho, jen v koruně stromu stále houkalo spoustu sýčků. Josef už to nemohl vydržet a vystřelil do koruny v domnění, že už bude ticho, i když věděl, že se to nesmí. Strhl se ohromný poprask a jeho velitel mu řekl, že kdyby to udělal ve válce, byl by už zavřený ve vězení.

Zde, v Podbořanech, se Josef také setkal s Jindřichem Křivkou, což byl bratranec jeho otce. Dohovořili se, že jsou příbuzní, když se na Josefa přišel Jindřich vyptávat. Byl asi o 10 let starší, říkal mu Jozífku a často je potom s rodinou jezdili už v Čechách navštěvovat.

  Dne 3. prosince 1945 byl Josef Křivka rozkazem velitele jednotky v Podbořanech demobilizován a bylo mu stejně jako ostatním nabídnuto, že se buď mohou vrátit domů na Ukrajinu, nebo mohou zůstat zde v Čechách a osídlit usedlost v pohraničí, ze kterého se budou odsunovat sudetští Němci. A tak Josef odešel i s mnoha ostatními známými z Ivanič, na základě přiděleného osidlovacího dekretu podepsaného prezidentem republiky, osídlit usedlost do obce Polžice, tehdejšího okresu Horšovský Týn.

V Polžicích si vybral usedlost č. 1, uprostřed vesnice, což byla usedlost s chovnou stanicí hřebců polotěžkého plemene. Osídlené hospodářství bylo dobře zavedené a obývali je čeští Němci – rodina Poltova.

S rodinou na Volyni byl Josef v písemném kontaktu. A konečně 5. dubna 1947 Josefova rodina dorazila vlakovou soupravou s ostatními volyňskými Čechy na nádraží do Staňkova, kde na ně čekal. Josef se po téměř 3 letech setkal s manželkou a synkem, s matkou, sestrou a synovcem. Jen jeho otec se repatriace do vlasti nedočkal, v březnu 1945 na zápal plic zemřel.
Přijeli domů, kde malého Evžena okouzlila elektrika, vypínače a také spousta sladkostí, které mu otec nakoupil, a ze kterých mu bylo nakonec špatně. Za dva dny po příjezdu rodiny došlo k odsunu Němců.

Hospodářství tak zbylo na Josefovi a Nině. Evžen zde začal chodit do 1. třídy v Srbech.
Mamince Josefově nebylo souzeno, aby s rodinou ještě dlouho společně žila a dočkala se dalších dvou vnuků, kteří se později narodili. Zemřela 21. října 1947 ve věku 66 let (údajně na vodu na játrech). „Na štěstí se nedožila zavádění kolchozů“, soudil při svém vzpomínání Josef.

V roce 1949 přijala vláda ČSR program socializace vesnice po vzoru SSSR se zakládáním státních statků a jednotných zemědělských družstev.
Do obce přijížděli funkcionáři okresu i političtí pracovníci okresního výboru KSČ. Politická agitace působila velmi přesvědčivě, ale volyňští Češi měli své ne příliš dobré zkušenosti se zakládáním kolchozů a sovchozů na Volyni. Jeden den vstup do JZD pod tíhou politických argumentů podepsali a druhý den svůj podpis zrušili. Nakonec v roce 1950 JZD v Polžicích založili.

Začátky byly velmi těžké. Hodnota pracovní jednotky se ustálila v prvních třech létech na 5,- Kčs a bylo obtížné dosáhnout za jeden pracovní den více, než jednu jednotku. Život na vesnici v té době jednoduchý nebyl a opustit vesnici a odejít třeba do města možné nebylo, jen v případě, když si za sebe rodina sehnala náhradu.

V Josefově bývalé stodole vznikl vepřín, kde se chovalo až 400 prasat, všude byl hrozný zápach a močůvka tekla přes celý dvůr až na silnici. Vrata byla stále otevřená, po dvoře rozježděné bláto smíšené s močůvkou, protože se prasatům vozilo krmení.
Josef vzpomínal, jak si jeho dva mladší synové hráli v močůvce tekoucí po dvoře a chytali na dřívka na provázku „rybičky“ ze stružek, které si udělali.

Nina dojila a krmila 15 krav, Josef byl tzv. skupinář (tzn., že rozděloval práci). Nina si zpočátku vydělala 3,- Kčs denně, později po třech letech, maximálně 5,- Kčs. Josef i méně. Rozhazoval např. 100 metráků hnoje za 3 Kčs.

Roku  1954 se Josefovi a Nině narodil druhý syn Zdeněk, a rok na to, 1955 třetí syn Josef. Zdeněček byl o 15 let mladší než jeho bratr Evžen, Pepa dokonce o 16 let.

V roce 1958 navštívili Josef s Ninou na Ukrajině rodinu příbuzných Marie Stepančukové (Josefovy nevlastní sestry), která na Ukrajině tehdy s manželem Ukrajincem zůstala, a také šel Josef navštívit hrob svého otce. Domů se vrátil smutný, že už je to tam všechno jinak a jiné.

V roce 1960 byl Josef vyslán na jednoletý kurz funkcionářů JZD, který byl zřízen při čtyřleté Střední zemědělské škole v Horšovském Týně. Po úspěšném absolvování kurzu se stal vedoucím živočišné výroby, a když v roce 1966 došlo ke sloučení JZD Polžice s JZD Srby, stal se vedoucím hospodářství v Polžicích. Vždy vzpomínal, že ho škola velmi bavila a že se moc rád učil.

Synové Evžen, Zdeněk a Josef vyrostli a postupně se osamostatnili. Evžen zůstal po vojně s manželkou v Praze, kde vychovali syna a dceru. Zdeněk se odstěhoval do blízkého Horšovského Týna, kde s manželkou vychovali dceru, a Josef zůstal po smrti matky bydlet s manželkou u otce v Polžicích, kde vychovali také dceru a syna.

V roce 1972 odešli Josef a v roce 1973 i Nina na zasloužený odpočinek, na penzi.
Manželka Nina však zemřela již v roce 1979 během operace žlučníku ve svých šedesáti letech.

Josef zůstal po smrti ženy obklopen rodinou a svými blízkými a žil ještě krásných 28 let. Zemřel na podzim roku 2007 ve svých devadesáti třech letech a je pohřben na hřbitově v Srbech, jichž jsou Polžice součástí.

V srpnu 2020 sepsala vnučka Lucie