Volyňští Češi

Klabanová Emilie, Antonín, Řepíková

Emilie Řepíková se narodila 16. května 1925 v obci Malovaná v okrese Dubno na Volyni. Chodila do české obecné školy v Lucku. V roce 1943 jí hrozilo, jako celému ročníku, nucené nasazení do Říše, rodiče ji vzali ze školy zpátky. O rok později do kraje přišla československá armáda spolu s Rudou armádou a konaly se nábory. V 16 letech byla zverbována kamarádkou do československé armády na východní frontě 2. světové války i přes zákaz a bolestné naléhání matky. Na vojnu odešla za svým otcem a snoubencem. Byla přidělena do týlové služby v kanceláři na výdej oblečení. Emilie postupovala s armádou až na Duklu. Vzpomíná, že docházelo ke zmatkům, se skladem se stěhovali za postupujícím vojskem, pak se spěšně vraceli. Po večerech se scházela se svým snoubencem Vladimírem Řepíkem. Brzo po válce se vzali. Její muž sloužil za války jako styčný důstojník mezi československou a sovětskou armádou. Zůstal na ministerstvu obrany jako vysoce postavený důstojník. Své ženě o své práci nic neříkal, když vyzvídala, odpovídal: „Raději se neptej!“ O tom, co se dělo v 50. letech 20. století v době stalinistických čistek, si moc nemyslela, souhlasila s režimem a považovala dobovou propagandu za pravdivou. S mužem nesouhlasili se sovětskou okupací v srpnu 1968, ale na rozkaz své mínění pozměnili, prý museli odjet celá rodina do Moskvy - její manžel se stal vojenským vyslancem ČSSR při společenství zemí Varšavské smlouvy. V Moskvě se prý jako diplomaté měli báječně, měli své obchody, dostatek peněz a slušné bydlení. Prý pomáhala místním například tím, že jim nakupovala z diplomatických obchodů, kde se prodávalo zboží jinde nedostupné. Ze sametové revoluce, pádu železné opony v roce 1989 nadšeni nebyli, s vývojem po roce 1989 není spokojená.