Volyňští Češi

Štěpánek Alois, Ludvík

Narodil se v bouřlivém roce 1.světové války v Novém Teremně, okres Luck, dnešní Ukrajině, v rodině zemědělce volyňského Čecha Ludvíka a Anny Štěpánkových. Vyrůstal se svými třemi bratry a těžce nesl nouzi o jídlo válečných a poválečných let a záhy ztrátu své maminky v útlém věku. Vychodil celkem čtyři třídy veřejné základní školy a tři třídy pokračovací školy, kterou ukončil roku 1929. Zlé zkušenosti s hladomorem ho vedly k učení mistrem pekařským, jenž úspěšně zakončil v roce 1935. Netrvalo dlouho a vzal si roku 1938 sobě mladší ženu Annu, rozenou Markovičovou a odstěhovali se do nedaleké obce Huště. Mohl tak uniknout z vlivu své macechy. Záhy se jim narodil syn Evžen a v prvních dnech napadení SSSR Německem dcera Světlana. Rodina se zázrakem vyhnula válečným pogromům a když se válečná fronta vracela zpět na západ, tak Alois s bratry neváhal a nastoupil k 1. čs. armádnímu sboru generála Ludvíka Svobody. Prošel boji v Karpatech, u Dukly a Liptovského Mikuláše, kde byl jako protiletadlový střelec vážně raněn. Později byl vysoce vojensky vyznamenán. Hned jak mohl po uzdravení, tak se rozjel za svou rodinou na Volyň a přesvědčil je, že se jim bude lépe žít v zemi svých předků v Československu. Vrátil se a usadil v Třebušíně u Litoměřic na severu Čech, a čekal na rodinu, která přijela až v roce 1947 díky reemigrační dohodě mezi ČSR a SSSR. Jeli s celým svým vybavením a dobytkem dva týdny vlakem z Ukrajiny. Obnovili zde tradici soukromých zemědělců, chovatelů dobytka, drobného zvířectva a sadaření. Miloval tu práci a také zabíječky, kde se sám ujímal práce hlavního řezníka. Pečivo už ale nepekl. Jako většina se později nevyhnul znárodňování pozemků. Jako první se vdala dcera Světlana a odstěhovala se za svým mužem Antonínem Kutnarem do Kryr. Později se oženil i syn Evžen s Annou Radoušovou a usadil se v Třebušíně v domě po prarodičích. Brzy šel Alois už jako válečný invalida do důchodu. Aktivně navštěvoval setkání organizace Svazu protifašistických bojovníků, jejímž byl členem. Když už neměli sil na práce okolo svého velkého domu, tak se v roce 1985 odstěhovali s manželkou do Podbořan, do malého domku v ulici Politických vězňů. Rád se tu věnoval práci na zahrádce a se dřevem. Staří manželé tak zde byli v podzimu svého života spokojeni při častých návštěvách své dcery a vnoučat, Jarmily, Věrky a Edy a jejich rodin, i vnuka Rostislava a Petra od syna. Jakož i při sezení na zelené lavičce pod krásnou velkou lípou v letních klidných večerech naproti svému domku číslo 658, kde se kochali pohledem na krásný barevný hrad „Karlštejn“, který stál pod třešní v jejich květinové zahrádce. Zde oba sobě věrni dožili a dnes odpočívají věčným spánkem v Kryrech na hřbitově, ve společném hrobu s dcerou Světlanou.

Petr Štěpánek, vnuk