Volyňští Češi

Krejčí Václav, Antonín

Václav Krejčí musel po obsazení Volyně Němci spolu s dalšími obyvateli Hulče odejít na nucené práce do Německa, protože obec měla povinnost poslat určitý počet pracovních sil. Totálně nasazení byli většinou nedobrovolně dopraveni do Třetí říše, kde vykonávali otrockou práci za nelidských životních a pracovních podmínek. Lidé byli většinou ubytováni v hromadných táborech s nedostatečným hygienickým zázemím a neodpovídající stravou, pracovali až 72 hodin týdně. Továrny a blízké ubytovny se často stávaly cílem spojeneckých náletů, které měly za úkol ochromit německé hospodářství. Václav byl totálně nasazen do Schweinfurtu nad Mohanem, kde byla továrna na kuličková ložiska. Na konci války pracoval na výkopech. Dva kilometry za městem byly dva barákové tábory, v nichž bydleli Češi, Francouzi a chlapci a děvčata z Ukrajiny. Václav se zde seznámil s ukrajinskou dívkou Emou Čucherikovou, která pracovala v továrně na žehličky. Těsně vedle tábora byly umístěny protiletadlové baterie, což bylo zřejmě provedeno záměrně, aby při bombardováni přišli o život také nuceně nasazení zahraniční dělníci. Skutečně se to také stalo po opakovaném náletu koncem února 1944, kdy z padesáti dřevěných baráků zůstal stát pouze jediný a desítky zemřelých osob. Po tomto zničujícím bombardování se všichni rozhodli uprchnout domů. Václav s Emou podnikli strastiplnou cestu pěšky přes Bavorsko a Československo na Volyň. Vypomáhali v hospodářství u soukromníků za stravu a ubytování, museli se skrývat a naštěstí se jim útěk podařil. Manželé Václav a Ema Krejčovi a rodiče Marie a Antonín Krejčovi se po reemigraci usadili v obci Běsno. Vychovali dva syny, Jiřího a Václava, celý život pracovali v zemědělství a jsou pohřbeni na místním hřbitově.