Volyňští Češi

Toušek Josef, Antonín

Toušek Josef

Josef Toušek se narodil 3. prosince 1919 v české obci Hulči na Volyni vedle Zdolbunova. Rodiče, Antonín a Antonína Touškovi, vychovávali ho vlastenecky od útlého mládí až do dospělosti. Jeho jinošský život se podobal životu mnoha jiných volyňských chlapců a mladých mužů. Poznal dobře poměry v polské části Volyně. Sledoval začátek 2. světové války, porážku polské armády a také vstup jednotek Rudé armády na Volyň.

Při vzniku nového státního zřízení se začínal jen pomalu a postupně orientovat v radikálních politických, společenských a ekonomických změnách. Mnohé z nich kritizoval a ironizoval. Jeho život byl však stále spíše bezstarostný. Výrazný zvrat však nastal v březnu 1941. Byl totiž povolán do základní vojenské služby v Rudé armádě. Za tři měsíce přepadli nacisté SSSR. Toušek se ocitl v seznamu tzv. nespolehlivých. Narodil se totiž na území bývalého Polska, a ještě k tomu byl Čech. To stačilo sovětským orgánům, aby ho zařadily do vojenských pracovních jednotek a poslaly daleko na Ural, do tajgy. Zde, v těžkých klimatických podmínkách, za třeskutých mrazů, které dosahovaly mnohdy až -40, při špatné, nedostatečné stravě, těžce pracoval. Ve dne i v noci doslova dřel.

Vysvobození nastalo nečekaně, jako zázrak, v zimě 1942, kdy se v SSSR začala organizovat čs. vojenská jednotka. Ihned se dobrovolně přihlásil a v Buzuluku byl přijat jako v pořadí 657. dobrovolník. Zde se shledal s několika desítkami dalších volyňských Čechů s podobným předchozím životem a strádáním. Měli si o čem vyprávět a vzájemně si sdělovali své osudy.

Po náročném a tvrdém výcviku se zúčastnil bojů u Sokolova. Pak byl vyslán do tankového vojenského učiliště. Stal se tankistou. S celou tankovou jednotkou útočili na Kyjev, Rudu a Bílou Cerkev. V Karpatsko-Dukelské operaci s ním bojovali v tankové brigádě, která vznikla na Volyni, i dva jeho bratři a také sestra. Je to krásný přiklad rodinného vlastenectví a hrdinství volyňských Čechů. Na jaře 1945 se sourozenci Touškovi účastnili Ostravské operace. Zde v tanku zahynul mladší bratr Rostislav a Josef Toušek utrpěl těžké zranění a byl vyřazen z boje. Za krátkou dobu skončila 2. světová válka.

Po vyléčení odešel Josef Toušek do civilu a pracoval v zemědělství. V roce 1949 byl opět povolán do armády. Absolvoval několik vojenských kursů a rychle postupoval ve velitelských funkcích a hodnostech, takže se v 1953 stal zástupcem velitele tankové divize. Po čtyřech letech došlo ke kádrové prověrce, při které byl opět označen za méně spolehlivého. Po válce se totiž přihlásil do Národní socialistické strany, jako mnoho jiných volyňských Čechů. Byl proto zbaven této důležité a perspektivní funkce a přeřazen na funkci nižší. V roce 1960 byl ustanoven náčelníkem vojenské přípravy na právnické fakultě Karlové univerzity. Čs. armáda se zbavila jednoho z dobrých, nadějných velitelů, zato příprava záložních důstojníku získala zkušeného vojáka a dobrého velitele-vychovatele. V roce 1968 byl ustaven náčelníkem vojenské katedry Univerzity Karlovy. Současně řídil vojenskou přípravu na dalších třech vysokých školách. Ke svým povinnostem na vojenské katedře přistupoval velmi svědomitě, věděl, že ve válce patří rozhodující úloha ve velení vojsk záložním důstojníkům, a nikoliv důstojníkům z povoláni. Těch je vždy méně a jejich počty již v prvních bojích se rychle zmenšují.

Josef Toušek znal cenu lidského utrpení a života. Přesvědčil se o nich za Uralem a v krvavých bojích čs. jednotek na východní frontě. Snažil se proto pomáhat v nouzi nejen přátelům, nýbrž každému, kdo pomoc potřeboval. Nezapomínal na své krajany. Jim se snažil zejména vycházet vstříc.

Po odchodu do důchodu se zapojil aktivně do činnosti ve Svazu bojovníků za svobodu, zápasil o soulad mezi odbojem západním a východním, o pravdivý výklad a hodnocení dějin čs. odboje, snažil se též o zlepšení postavení účastníků odboje v naší společnosti.

Za iniciativní práci v SBS, za válečnou činnost ve 2. světové válce a za celoživotní politické a společenské postoje byl prezidentem České republiky povýšen do hodnosti generálmajora. Tato skutečnost, a zejména slavnostní akt na pražském hradě, byly úspěchem nejen osobním, nýbrž i úspěchem celé krajanské veřejnosti. S upřímnou radostí a krajanskou hrdostí mu přáli mnoho dalších pracovních úspěchů, především však dobré zdraví.

To poslední přání se však bohužel dlouhodobě nesplnilo. Znovu se začala hlásit jeho nemoc a v prosinci 1995 J. Toušek náhle zemřel.

Pramen: V Dufek. Život a osudy volyňského generála Josefa Touška. Zpravodaj SČVP, 1996.