Volyňští Češi

? Emilie, Pujmanová, Andršová

Z dopisu Emile Pujmanové br. R. Šedému ze dne 22.4.1933 (archiv synodní rady ČCE) 

„Pane faráři, prosíme, neodkládejte naší prosbu ani na chvilku, neboť smrť hladem jest hrozná. Viděli jsme zde, jak již dva zemřeli hladem, hoši Kulhavých. Byli opuchlí, až se blýskali a opuchlých je u nás velice mnoho. ... Snad nás znáte. Já jsem Václava Půjmana nevěsta, máme dvě děti, Aničku a Adolfka. Anička jest tříletá a hošík sedmiměsíční a můj muž Ludvík sedí zavřený v „dopru“ [ve vězení]. Už neumí ani chodit, musí ho zdvihat a já jsem s dětmi sama doma. Děti pláčou, chtějí jíst a není jim do úst co dát. Komu ještě dojí kravička, tak nám trochu toho mléka dá. Ale co je to všechno platné. Takových, jako jsme my, jest u nás mnoho, skoro polovička nemá ani stodolu, ani komoru, ani kde by hlavu sklonili. Jsme jenom jako ptáci, pořád přeletujeme z chaty do chaty a svého nic, ani tu lžíci nemáme, poněvadž nám všecko sebrali a z chat povyháněli, tak že nezbývá nic jiného než umřít hlady. Pantáta jest vypovězen na pět let a panímáma jest jako já honěna z místa na místo a můj otec jest také již pět měsíců ve vězení. U nás mnozí dostávají z Čech pomoc a já věřím, že moje prosba nebude oslyšena, ale vyslyšena. Když budete něco posílati, adresujte na Josefa Rejchrta. Kdyby jste to adresovali na nás, tak by nám to vláda nedala, poněvadž nás počítají jako „pomeščíků“, jsme zavření, ti poslední. Pošlete něco také Bedřichu Rejchrtovi, také jest zavřený, sedí v Oděse již 6 měsíc, i Saša Sivačuková a stejně s ním i všichni, co byli v Čechách. Velice strašně vypadají, někteří již složili svoje kosti v „dopru“ navždy, odešli na věčný „dopr“, odkud není návratu“.

Související obce

Bohemka